Nocí a deštěm střídmě ohromený Vít Janota
Básník Vít Janota je ve vydávání svých sbírek vcelku spolehlivý – od roku 1995 je vydává v přibližně dvou až tříletém intervalu, nejprve ve vlastním nakladatelství Narcis Press, v posledních deseti letech se stal kmenovým autorem nakladatelství Dauphin.
Také odezvy na jeho poezii bývají spíše pozitivní. Není to také „spolehlivá“ cesta k autorskému stereotypu?
Civilní projev autorovi zůstal
Ale na to/ jsou slova krátká – říká básník Vít Janota v závěrečných verších své prozatím poslední sbírky. Jako by tím rekapituloval všechny předchozí básně v této útlé knížce, kterou nazval Noc a déšť, jako by vyslovil téma, na něž se tentokrát soustředil – oproti minulým osobnější a ve vyjádření stručnější.
Jestliže Janotův projev byl dosud popisován jako civilní, pak i zde tuto linii dodržuje. Rozprostře téma po mapě známého prostoru a dosazuje detaily toho, co stojí za povšimnutí. Nejdřív vymezuje široce, od obzoru: „Čas uvíznul na obnaženém dně/ bledá břicha ryb/ studeně svítí/ v čvachtavém blátě tmy/ Horizontem událostí je odraz vln/ nezřetelný šepot/ co se k našim nohám vrací.“
Možná to je ale zastírací manévr, nutný zcizovací efekt, protože jeho pozornosti se dožadují tíživé záležitosti. Ty jakoby vyvstávají, prorůstají a pohledu, který ještě zkouší se od nich odpoutat se nutí, zaplňují jej: „A dětství najednou končí/ docela nečekaně/ daleko od zalepených krabic/ s dřevěnými vláčky.“
„Planeta se otáčí“ a „rodiče pomalu odcházejí“ – co je v takto postavené polaritě silnější, důležitější? Není možné jedno bez druhého, anebo lépe řečeno, obojí je nevyhnutelné, leč pro citlivé vnímání se zřejmě důraz i pozornost posunou na škále mezi obecným a osobním k tomu, co momentálně doléhá k autorově mysli, a od čeho, konec konců, nezměrné a neobsáhnutelné pochází.
Právě tak se Janotovi otevírá minulost, skrze vzpomínky na místa, z nichž pocházel jeho dětský a rodinný život: „i my jsme přivandrovali/ do těchto odlehlých čtvrtí/ i my jsme odhodlaně překročili/ zvlněný perimetr města“ – konstatuje v jedné z básní. Toto bylo stanoviště či výchozí bod, to byl okamžik, z něhož vnímal okolnosti přesahující, jehož prizmatem přijímal svět. A pak? „I náš život dospěl k bodu/ kdy jsme poprvé pohlédli přes horizont/ kdy jsme poprvé v dálce uviděli/ světla cizích přístavů.“
Potřebujeme slova především správná než tajuplně rozevlátá
Básně ve sbírce Noc a déšť většinou nemají názvy a je jich tu nemnoho, třicet sedm, velkoryse rozprostřených po necelé stovce stran. Působí dojmem málomluvnosti, což je zřejmý rys Víta Janoty – tedy alespoň pokud ho charakterizujeme jako básníka. Ovšem právě díky úspornému vyjádření se daří postihnout tón, v němž své verše skládá. Nejde o zámlky, vytváření napětí – spíš se projevuje zkušenost, že k přiléhavému vyjádření opravdu potřebujeme slova především správná než tajuplně rozevlátá.
To, co Janota skvěle postihuje, jsou nálady, anebo jen zkrátka ozvuky dějů, příběhů, které se vtírají bez patosu. Výsledkem ostatně není žádný výbuch emocí, Janota se nesmiřuje, spíš konstatuje, ptá se bez touhy ohromit nějakou metafyzikou, analýzou či psychologickou pitvou: „Zbývá jen/ poslušně vrátit se domů/ k ženě a dětem/ Co také jiného/ když člověk pochopí/ že mimoděk napsal to nejlepší/ čeho je schopen/ A že i to/ bylo málo.“
Básnické gesto Víta Janoty zdá se být stabilizované. S vědomím posledních dvou tří sbírek se koncentrovalo do přímočarosti, jednoduchosti. Tak jako ono přesahující připomíná skrze to, co myslí i slovem obsáhnout dokáže, i pro svoji epiku používá jakoby střídmé ohromení. I proto je přitažlivé, neboť v závěru zjistíme, řečeno veršem z básně, která dala sbírce název: „Z příběhů nakonec vždycky zbývá/ jen noc a déšť.“
Milena M. Marešová, Helena Petáková, Mozaika,11. února 2014